Yumi

Jak to začalo 1.díl

24. července 2011 v 17:29 | Musō-ka
Někdy se mi zdá, že jsem sám, ale tehdy jsem se ocitl opravdu sám....

"mami!Už tam budem!" ještě ne Yumi....tak na tuhle otázku jsem se ptal od tý doby, co jsme odjeli z města.
Smrt mého otce měla za důsledek to, že matka nedokázala vše platit sama a tak odjíždíme na vesnici....moc se netěším, nebudu tam mít žádný přátele. "ty můj malej bůžku, nad čím přemýšlíš?" zeptala se mně máma, nejen pro to, že jsem hleděl z okna se smutným výrazem, ale taky pro to, že jsem se zapomněl zeptat na nynější nejčastější otázku, "mami neříkej mi tak, víš že to nemám rád", máma se pousmála, "ale co-pak snad nejsme nevrlí?". Ano máma věděla že jsem nevrlí, porotože mě veze pryč od domova,ale taky věděla že přezdívka bůžek,mi hodně zavařila.Moje jméno Yumi je v překladu bůh a proto si mně ostatní dobírali.
Chci se stát profesionálním Ridou, rida je v naší zemi nejsilnější typ bojovníka Shite Oktochi nebo jen Oktochi. Chodil jsem do školy, ale tam jsem se moc neukázal, všichni si ze mně utaovaly že jsem spojil dva světy a to nemám ani výdrž na hodiny Kuruburedo (chladná čepel), to je naše městské shukiru. a s tím spojením světů se povídá legenda, že bůh spojil dohromady zlo a dobro, promíchal je a stanovil země a vládce.
"zlatíčko, už jsme tuu!" zaječela máma a stála s autem před polorozpadlou cedulí s názvem Wasure Rareta, ten název je trefný "zapomenuté město" vydechl jsem a skoro jsem se rozbrečel. Máma mě pohladila po vlasech a tak hesky se na mně usmívala, že jsem zapomněl na smutek.."támhle je náš domeček" ukázala směrem k louce poseté květinami, najednou se rozzářilo slunce nad menší vilkou s rozhlelým sadem a řekou...Připadalo mi to jako bych byl v nebi," Ano!Ano! to je ono!" zakřičel jsem a hnal jsem se k domovním dveřím.Našel jsem tam lísteček "klíče u kamene Tengoku (nebes). Vydech jsem úžasem, "hahaha! strýček si s náma hraje na schovávanou" rozesmála se maminka a oči jí svítili, v životě jsem ji naeviděl tak...tak... šťastnou.
Našli jsme klíč vedle řeky u krásně modrého kamene, ihned jsme ho poznali, ale zaujmulo mě na něm, že jsou tam vyryty ornamenty, znaky které jsem nemohl rozluštit. Ale to už máma odemykala dveře a zavolala mně k sobě aby jsem společně s ní byli prvními po dlouhých letech vysněnými lidmi tohoto domu.
Dům byl skvostný, ano nádherný. Bylo tam plno pavučin, ale maminka se chopila práce a než vybalila vše tam krásně uklidila. Já jsem čel zkoumat dům.Ihned jsem našel knihovnu, to byla nádhera plno knih s nemocemi nebo legendami, s chutí jsem si v nich listoval. Mezitím máma vybalila a mohli jsme jít společně ven. Venku na nás čekal hlouček dětí a za nimi přicházeli nejspíše jejich rodiče.
Hlouček dětí mně obklopil a zazní vali otázky "co...!kde...!odkud...!", patrně nejstarší z hloučku si stoupnul přede mne a váhavím hlasem se představil, "Ahoj, já jsem Tsuyo-sa.Omlouvám se za ten hluk, ale jsou nedočkaví, ale před tím jak se jmenuješ?", bez rozmyslu jsem vypálil "jmenuju se Yumi-sa", najednou jsem si uvědomil, že je moje jméno neobvyklé a začal jsem se notně červenat, ale neslyšel jsem žádný řehot či smích nebo hloupé narážky, jen hlasy údivu.Zvedl jsem oči a ostatní se na mně dívali i dospělí za hloučkem se otočili. Připadal jsem si divně, "promiňte já vím, je to směšné jméno, můžete se smát", řekl jsem s určitým smutkem v hlase. Dospělí se na mne usmály a děti mi podali ruce a každý se představil.Byxlo to neobvyklé, teda to že se mi nikdo nesmál,ale pak se to ztrratilo v davu nedočkavých hla, které se ke mně hrnuly, abych jim vyprávěl o městě a o mojí rodině....
 
 

Reklama